Octávií Norskem 2008 Úvod Deník s fotogalerií Cesta v číslech Napište nám

Cesta ...

... má mnoho podob. Jako kluk jsem sníval o druhém konci města, o neznámých uličkách, o tajemných zákoutích plných fantazie. Později jsem propadl kouzlu přírody a krajiny, projezdil jsem na kole snad všechny vesničky v okolí, prochodil snad všechny lesní a polní cesty. Díky partě zpřízněných duší se z lesíků za městem staly kopce na obzoru, z kopců pak hory ... a z hor se staly hory za hranicemi. Slovensko, Ukrajina, Rumunsko ... touha po drsné přírodě a nevšedních zážitcích mě společně s kamarády hnala na východ, pryč od zajištěnosti, pohodlí a samozřejmých věcí.

Nikdy nezapomenu na stopování na Zakarpatskou Ukrajinu napříč Slovenskem. Cestování autem má svoje kouzlo, o to větší, když se k němu člověk dostane jaksi z druhé strany. Skrz prach cest, změť výpadovek, žár rozpáleného asfaltu, unavenou ruku se ztrnulým palcem a spálenou polovinu tváře. Paradoxně se pak člověku nevryjí do mysli ty nejpohodovější, nejrychlejší, nejdelší stopy. Klimatizovaná tichá auta s navoněnými světlými sedačkami se ztrácejí třeba vedle stopu Kralovany - Žilina. Dva lidé, dva psi, dva batohy a řidič v jedné kabině. "Avia je najlepšie auto na svetě, vždycky jede vopred kolony!". Nebo jiný stop. Obrovská kopa sena z níž čouhal čumák ZILu se pomalu kolébala po Karpatském hřebeni a my už věděli, že tohle bude zážitek. A taky byl. "Ej, pohana doroga!". Museli jsme slézt ze sena, řidič vysadil z kabiny ženu s dítětem, pro maximální soustředění dokonce típl cigaretu a rozkolébal auto vstříc půlmetrovým korytům na cestě. Ještě přebrodit řeku a tramtaradá - slezli jsme přímo před dveřmi magazinu. "Požitek" z cestování vozem je kupodivu jakoby nepřímo úměrný jeho stavu a stáří. Kdybychom byli někdy stopli parní stroj, věřím, že by to byl ten největší odvaz.

Tohle vše a plno dalších věcí se člověku honí hlavou, když na jeden dech čte stránky o dalekých expedicích a na silnicích obdivuje stará krásná auta, až jednou nadejde ona chvíle, v mysli zazní fatální otázka - "proč ne?" - a rána od té chvíle začínají snídaní, kafem a prohlížením nových inzerátů. A tak jsem jednoho prosincového dne pořídil oprýskanou zelenou Škodu Octávii Combi, vyrobenou v roce 1965 - auto, ztělesňující klukovský sen, krásu, romantiku a praktičnost. Od začátku jsem jí propadl a snil jsem o tom, jak v ní budu jezdit s lidma na výlety a možná jednou i někam dál. Brzy jsem poznal, že je to též kouzelné auto. Umí kouzlit úsměvy na tvářích, a je jedno jestli v zákazu vjezdu v Čechách nebo při silniční kontrole v Litvě - při pohledu na ní svorně cukaly koutky všem a pohled orgána byl rázem vstřícnější. Ke všem mým koníčkům jich tak rázem přibylo ještě dalších 47, řehtajících v rytmu čtyřválce o objemu 1221ccm. Za poslední rok jsem najezdil 200km prakticky každý weekend. Někdy během zimy jsem sehnal knihu F. A. Elstnera "Štastnou cestu Octávie", definitivním a osudovým zlomem a pověstným kamínkem vytaženým z laviny pak pro mě myslím byla jeho další knížka "Věci z jednoho pokoje". Mozaika se postupně doplňovala, blížilo se jaro, kancelář se stávala ukrutně malinkou a město více a více šedým...

Svět se zase o trochu zmenšil a v klukovských očích se nad mapou zjevila Skandinávie, říše hor, jezer a moře, země dech zatajující přírody a vyprávěním opěvovaných skromných a vlídných lidí. Touha po dlouhém letním putování znovu rozbušila srdce usezené na kancelářské židli, najednou jakoby vše kolem začalo ukazovat jen na jediné - odjet, odjet. A tak se lesy, hory, jezera, moře, léto, toulání a zároveň též touha po dálkové jízdě a láska ke starým autům protly v jediném závěru - projet Norsko Octávií. Samozřejmě bylo jasné, že takhle dlouhá cesta bude vyžadovat benzínu a peněz víc než "za dvě stovky na weekend" a hory, jezera a velká cesta se tak spojily s letní brigádou v zahraničí. Že bychom mohli zkusit sehnat sponzory, to mě napadlo až když jsme přijeli domů. Nu což, alespoň jsem nemusel auto polepit samolepkama. Napřed vše nešlo úplně dobře a běh okolností tomu chtěl, že oproti původnímu plánu jsem se jednoho dne vzbudil a uvědomil si, že pojedu sám. Hned další den jsem se ale potkal s Hláďou, spolužákem ze střední školy a kamarádem, a náš rozhovor byl krátký a jasný. "Prý jedeš do Norska sám ?" - "jo." - "Tak já bych jel s tebou ... ?" - "ok, paráda!". Další den jsme se potkali s Vendul, která přemýšlela, jak využít čtrnáct dní dovolené. No a tak to vlastně celé začalo. Objednal jsem trajekt Dánsko - Norsko a od té chvíle věnoval všechen volný čas přípravě auta, posledních čtrnáct dní před odjezdem prakticky jedenáct hodin denně. Motor, převodovka, brzdy, lak, mnoho menších či větších dodělávek, STK ... ten blažený pocit, kdy si člověk po dvou týdnech konečně pořádně umyje ruce od šmíru, naposledy se ohlédne ke dveřím domu, otočí klíčkem v zapalování a pod kapotou to zavrní ... ten nádherný pocit bych přál opravdu každému.

A tak jsme jeli !

Nebyla to expedice, nebyla to dálková jízda na čas ani honba za kilometrama a přece to byl obrovský kus země. Nebyl to vyloženě trek a turistika a přece jsme si i zalozili a starý dekový spacák měl v zasněžených horách co dělat. Nebylo to holé poznávání měst a přece jsme se i nechali unést vírem nočního života a zase se těšili do ticha setmělého lesa. Nebyla to pracovní cesta a přece jsme večer občas necítili ruce. Ze stromů na nás neútočili hadi, domorodci neměli oštěpy ani samopaly a všude jsme se bezpečně domluvili. Kamkoli jsme jeli, měli jsme ssebou kus domova a pohodlí na čtyřech kolech. A přece to byly nádherné a plné tři měsíce, v nichž bylo všechno. Tři měsíce (nejen) za volantem, tři měsíce velkého vandrování, tři měsíce ryzího pocitu svobody ...





Dopředu, nikdy ne zpět
až tam, kde končí svět.
Nebrzdit, dál ujíždět
zpátky se neobracet ...