Octávií Norskem 2008

Je 3. července 2008 a ospalé ráno pomalu přechází do solidního brněnského pařáku. Odjezd je plánovaný na 11:00, věcí ale nějak neubývá a čas utíká. Nervózní pocit v žaludku, roztěkaná hlava, ještě tohle, tamto, vzal jsi to ? V autě je ukrutný hic, vzduch se tetelí nad rozpálenou kapotou. Ještě odjezdové foto a ve 12:45 konečně cvaká startér, bouchnutí dveřmi a zvuk motoru přehlušuje sporá slova loučení. Ve zpětném zrcátku se ulice láme zaroh, rok života mizí a ustupuje velkému dobrodružství. Sen se začíná plnit - jedeme !

I. Stíháme trajekt

Klikni pro větší mapu Konečně. Ještě poslední zastávka u samošky a už se drncáme po rozbité Žabovřešské cestě, pak vyjíždíme na Hradeckou a za chvíli už si to k prasknutí naložená Oktávka valí směr Svitavy. Vduchu blahořečím zesílenému zadnímu lisťáku - poslední dva měsíce jsem se s ním našpekuloval až hanba a zdá se, že konečně je to to pravé. Tři lidé, živobytí a potraviny na tři měsíce, věci na slušno, na hory, na práci ... za zadním sedadlem je až ke stropu svislá hradba batohů a kufrů, z níž čouhá kytara. Na střeše pak bedna s nářadím a náhradními díly a rezervní kolo. Dynamika vozu a panoramatické zpětné zrcátko způsobují, že se za volantem cítím jako v náklaďáku, podobné pocity může mít snad už jen mašinfíra v lokomotivě. Mám radost, Oktávka si jen vrní, vše funguje jak má, auto je v nejlepší kondici.

Hláďa sedí na místě spolujezdce a drátuje do palubky přehrávač na cédéčka. Vzadu sedí Vendul a čte knížku. Krom toho je ukrutný hic. Za Brnem bereme benzín, Vendul bere na chvíli řízení. Za Svitavami Hláďa. V Hradci Králové se zastavujeme naskok ke kamarádovi a pokračujeme dál do Mnichova Hradiště a jedeme skrz bývalý vojenský prostor Ralsko. V autě je jak v sauně, proto po krátkém bloudění zarostlými cestami kolem letiště a vyhlídkové jízdě po dráze děláme zastávku u Hradčanských rybníků. Při příjezdu náhle začíná cinkat kardan někde pod řadicí pákou, po chvíli naslouchání mi dochází o co jde - když jsem vyměňoval silentblok u převodovky, zapomněl jsem z něj sundat montážní plechový pásek. Oprava byla naštěstí jednoduchá a rychlá - vysmeknutý pásek šel zespod přestřihnout a vytáhnout - a poté již nic nebránilo seběhnout po místní písečné plážce a vrhnout se do vod rybníka, benzínový vařič zasyčel a z pánve se brzy linula vůně pečeného masa. Pomalu začalo pršet a déšť se postupně změnil v silnou průtrž, byl čas jet dál a hledat místo na spaní. Ještě kousek jsme se posunuli, až jsme zamlženými serpentinami vyjeli do luk nad obcí Ovesná u Benešova nad Ploučnicí, kde jsme se na kraji lesa utábořili a slavnostně připili na první den, na prvních 280km cesty ...

Je 4. července, ráno. Blížíme se k první, Německé, hranici a já zpoza každého rohu vidím vyběhnout policistu, který mě pro špatný technický stav vozu a katastrofální emise vrátí zpět. Hledání kanystru oleje za Drážďanama Nic takového se naštěstí neděje, i tak mi ale v 11:10, kdy se ocitáme za hranicí, padá kámen ze srdce. Zato na mě za Drážďanama při volnoběhu mrká kontrolka mazání, přitom olej je v normě. Alespoň jej tedy dolívám do maxima a utěšuju se tím, že je prostě horko a je řídký. Kontrolka dál nemrká a tak po rozpálených Německých dálnicích pokračujeme na Lipsko, Magdeburg a Braunschweig. Oktávka se mění v letadlo s autopilotem. S jednou rukou přibitou na kouzelné páce na středovém tunelu naslouchám monotónímu hučení motoru, chvílemi jen mírně opravím kurz volantem. Nemůžu si ruční plyn vynachválit, na druhou stranu mě ale znervózňuje nechat motor běžet dvě hodiny vkuse na 3000 otáčkách. Kdybych jen tehdy věděl, že takhle projedem další 4000km, ohromné roviny Švédska, Finska, Pobaltí a Polska ...

Po noci u vesničky Wietze za Hannoverem nás čeká totálně ucpaná dálnice, díky CB rádiu a stále ještě čilému provozu Českých kamionů navíc slyšíme, kam až fronta vede a protijedoucí kamiony také hned varujeme. Objíždíme kolonu po okresce č. 3 přes Soltau a po průjezdu Hamburgem již suverénně překračujeme v 16:45 hranici do Dánska u Flensburgu. Na mapě se cesta povážlivě blíží ke kraji velkého modrého fleku, jízdní plán nám zatím vychází a tak odbočujeme z hlavního tahu a jedeme naslepo přímou čarou k moři. Odměnou je nám dlouhatánská písečná pláž bez lidí a tak neváháme a obratně překonávajíce pruh naplavených medůz se vrháme do zpěněných vlnek lesknoucích se ve slunci. Problémem jižního Dánska se ukazuje být hledání noclehu - všude jsou samé farmy, z jedné dohlédneš na další tři kolem, lesíky jsou maličké a všude je skrznaskrz vidět nebo do nich nejde vůbec vjet. Po dlouhém bloudění krajem nakonec zajíždíme do většího lesa před Arhusem a v mračnu komárů stavíme stan na jeho okraji. Je 21:45 a slunce se teprve chýlí k západu, před jedenáctou hodinou zapadá, obzor pak žhne až do půlnoci.

Neděle. Odpoledne přijíždíme do Frederikshavnu, okukujeme přístav a zjišťujeme, odkud nám zítra ráno jede trajekt. Vaříme oběd na pláži a protože máme zbytek dne volný, jedeme se podívat na Skagen, nejsevernější bod Dánska, cíp země obtékaný z jedné strany Baltem a z druhé Severním mořem, tlačícím se do průlivu Skagerrak. Dánsko Pěkně tam fouká, je ale teplo a tak kilometrová bosá procházka na samou špici pobřeží je moc příjemná. Zprava je voda studená, zleva vlažnější. Cestou zpět prolézáme pobřežní bunkry a protože se ochlazuje, s úlevou naskakujeme do vyhřáté Oktávky a jedem zpět směrem ke Frederikshavnu. Po cestě kupujeme víno a díváme se po pobřeží a hledáme opuštěnou pláž pro nocleh. Už už se chystáme vyrazit od zaparkovaného auta, když k nám z nedaleké chaty přichází prošedivělý mořský vlk a hodlá nás vykázat. Chvíli se s ním bavíme a z mořského vlka se klube příjemný stařík (kterého jsme, jako později všechny příjemné staříky, překřtili na Bjorna), jenž byl ještě za komunismu v Čechách a taky na horách v Tatrách. "Proč jezdíte do Norska, když to máte doma ?". Snažíme se mu vysvětlit, že Tatry jsou rozlohou přece jen někde jinde než Norsko a že je v nich spousta lidí. Kroutí hlavou, rozhovor pak uzavírá slovy "Když máte rádi divočinu, jeďte do Švédska, to je pustina!". Hm, Švédsko, taková placka, no jasně ... od této chvíle uplynou bezmála tři měsíce, než si opět vzpomenu na tato Bjornova slova a než jim dám zapravdu. Už už se teda chystáme vyrazit podruhé když se stařík vrací a říká nám o skvělém místě nedaleko, s přístřeškama pro táboření a pitnou vodou, coby kamenem dohodil od moře. Následně vyjmenovává pět důvodů, významně poklepávaje na prsty, proč je ono místo prostě boží a končí tím, že mu to poradila jeho žena. Přesunujeme se tedy o pár kilometrů na Javrup Strand, opravdu parádní opuštěné místo s přístřeškem, vodou, pláží a mořem. V dálce blikotají opuštěná světýlka lodí, příboj šumí, písek je měkký a víno hřeje.

Javrup Strand Pondělí 7.července, 10:00, Frederikshavn, Dánsko. Oktávka odpočívá v útrobách loďi Stena Saga, my se nahýbáme přes zábradlí a pozorujeme cvrkot dole. Konečně se poslední lano uvolňuje a obrovský nabílo natřený kus železa se s námi dává do pohybu, projíždí mezi majáky přístavu, motory hřmí naplno a pobřeží se vzdaluje. Máme před sebou osm hodin cesty. Na palubě celkem fouká a chvílemi mírně prší, to bychom ale nebyli Češi, abychom si nevychutnali romantiku ubíhající zpěněné čáry za lodí s Carlsbergem v ruce !

Trajekt Přestože kolem je pusté moře, kde se vzali, tu se vzali racci. Teprve za hodnou chvíli se na obzoru objevuje šedý pruh pevniny, blíží se, další hodinu pak plujeme mezi břehy Oslofjordu. Je už podvěčer, když se přibližuje silueta velkoměsta a po celodenní plavbě přirážíme k rampě. Při výjezdu z lodi se cesta dělí, letmo mi přeběhne myslí šest a půl litru slivovice v kufru, když se řadíme do pruhu "Nic k proclení" a vyjíždíme z přístavu.

Pondělí 7.července, 18:30, Oslo. 1440km cesty. Jsme v Norsku !




Fotogalerie
































Další kapitola: II. První dva týdny v Norsku