Octávií Norskem 2008

Že Norsko je velká země se dá odhadnout už z mapy. Avšak teprve při pohledu na směrový ukazatel "Trondheim 999km", tyčící se v centru Osla, mi dochází, že to asi opravdu tak bude. Nejbližší cíl na ukazateli je vzdálen 200km, takže Hláďa zběsile listuje autoatlasem a já se mezitím snažím jet plynule dál a přitom se ve změti silnic neztratit. S malou oklikou se nám to nakonec daří a tak brzy vesele uháníme po E6 na sever.

II. První dva týdny v Norsku

Klikni pro větší mapu Než jsme odjížděli, tahal jsem rozumy z kamaráda kamarádky, který před několika lety také projel Norsko autem (dokonce taky Octávií, jen o několik desítek let mladší). "Počítej s tím, že po Norsku se cestuje pomalu. Ne že by byly špatné cesty, ale člověk co chvíli zastavuje a fotí". Měl pravdu. Sotva mizí poslední průmyslové budovy periferie Osla, začíná silnice stoupat a projíždí úsekem vystříleným ve skále, po stěnách z veliké výšky padají spršky vody, za vrcholem kopce se pak otevírá daleké panorama. Tak tohle je to Norsko, kde stačí pro krásný výhled jen stáhnout okýnko ...

Brzy uhýbáme z dálnice E6 na silnici č. 4 a z ní pak ještě na maličkou okresku, nedaleko od vesničky Stryken pak stavíme stan na břehu jezera, kam vede ze silnice odbočka. Borový les, kamenitý břeh, tichá večerní voda zrcadlící tmavěmodré nebe, nekonečné černající se lesy na protějším břehu. Mračna komárů. Dýmivý oheň. O půlnoci žhnoucí nebe. První noc v Norsku.

Už na trajektu jsme se rozhodli během prvních dvou týdnů, kdy jedeme ve třech, podniknout výlet do hor Jotunheimen ("Domov obrů"). Míříme tedy dál na sever a děláme zastávku v městěčku Gjovik. Je ironií osudu, že možná právě teď se spolu s námi prochází jeho ulicemi člověk, který má za dva měsíce sehrát v životě naší výpravy klíčovou roli. Člověk, bez něhož by počitadlo ujetých kilometrů ukazovalo mnohem méně, než nakonec ukazovalo, člověk, v jehož garáži na nás čeká zaprášené přední sklo na Oktávku. Přední sklo, které má za dva měsíce urazit 600km, aby se dostalo až k nám.

Zatím jsme ale v plné parádě, a tak kupujeme mapy do hor a pokračujeme dál po silnici č. 33 přes Fagernes, po noclehu nad údolím za vesnicí Etna pak v Tyinkryssetu odbočujeme do kopců směr Eidsbugarden. V prudkém táhlém stoupání losuji mezi dvojkou a trojkou, Oktávce se to očividně nelíbí a v poledním vedru není daleko od varu. V půlce kopce proto na odpočívadle zastavujeme, necháváme vychladnout motor, vaříme oběd a balíme batohy. Odměnou za zdolání ukrutného převýšení je nám desetikilometrová cesta po břehu jezera Tyin, jak Hláďa správně poznamenal, "životní cesta tohodlenc auta". Oktávka uhání po štěrkové cestě, v zrcátku se zvedá oblak prachu a já si tak říkám, že jestli se nám tady něco vysype, tak už nás odsuď nikdo nedostane a rezavý zelený vrak tu zůstane jako memento lidské troufalosti.

Cesta kolem jezera Tyin Po vyhlídkové jízdě cesta končí v Eidsbugardenu, vesničce mezi horami na břehu jezera Bygdin. Chata, turistická základna, loď u malinkého mola, chatičky rozeseté po okolních svazích. A parkování za 50NOK/den. Vykládám proto Hláďu a Vendul s věcma a vracím se po cestě kousek zpět, kde nechávám auto na plácku pod chatami, zadarmo. Hodláme být pryč několik dní, pro jistotu proto z motoru vyndávám část zapalování ("imobilizér") a poté již uháníme s batohy po břehu jezera Bygdin vstříc zasněženým skalnatým vrcholkům.

Stezka vede po svazích nad vodou, po pár kilometrech stoupá kolem vodopádu na pláně nad jezerem, kde v severské zimě přečkáváme první noc. Opravdu nevím, co mě to napadlo vzít si do Norska starý vetchý český dekáč, ještě že to spravila deka vložená dovnitř (původně potah zadního sedadla). Ráno pak stoupáme kamenitou krajinou výš, chvílemi se otevírají nádherné výhledy do údolí jezera Gjende, menší či větší jezírka nás pak provázejí celý den. Odpoledne stezka zahýbá do širokého údolí bez konce a citelně přibývá vody a bláta. Míjíme pána se dvěma dětmi, který nás varuje před pláněmi pokolena rozmoklého sněhu a špatnou stezkou v délce asi den cesty. Za čtvrt hodiny po tom to definitivně vzdávají Venduliny boty, paradoxně staré jen několik týdnů. Na obou špicích na nás cení zuby solidní žralok, nadšení Venduly pochopitleně nezná mezí a tak se alespoň snažíme boty zalepit kouzelnou stříbrnou páskou. Vydržela celých 200m. Zbytek dne tak skáčeme po kamenech a všemožně se snažíme vyhnout vodě a sněhu, k večeru stavíme stan na relativně suché vyvýšenince. Z pod mraků vykukuje sluníčko, z ešusu voní večeře, otevírají se nádherné výhledy údolím a na bílé vrcholky okolo.

Druhý den procházíme kolem turistické chaty Olavsbu a protože se má zhoršovat již tak dost mizerné počasí, rozhodujeme se vydat na cestu zpět dolů k autu. Prudké stoupání do zasněženého mlhavého sedla, sešup k zamrzlému jezeru, další stoupání, další sedlo. Někde v půli svahu pomáhám pánovi, který se propadl popás do sněhu a dole se mu bota vzpříčila mezi kameny. S námahou jej Výhled od stanu bosého soukám z díry a následně vyhrabávám ven zaklíněnou botu. Poslední klesání sněhem je tak prudké, že po umrzlých pláních jedeme na podrážkách jak na lyžích, konečně sníh končí a po krkolomném hledání stavíme stan na malinké plošince několik metrů od polozamrzlého jezera. Opět vychází večerní sluníčko, stanem brzy voní kafe a zase je veselo. Nakopnutí kofeinem se dokonce rozhodujeme podniknout výlet na nevelký vrcholek tyčící se nad jezerem. Odhadujeme to na půl hodiny i s cestou zpět a výrážíme kamenitou krajinou jen tak na lehko, Vendul v sandálách. Když po hodině místy již lezení po skalách ve štítu kopce stále nevidíme ani vrchol, rozhodujeme se pro návrat. Z terásky, kde stojíme, je nádherný výhled na flekaté kopce dokola pokryté zbytky sněhu, hlavně je ale taky vidět blížící se bouřka, která se jako obrovský koberec roluje nad horami směrem k nám. Přestože stále svítí nízké slunce, blížící se modrofialový temný závoj deště nevypadá nic moc a pomyšlení na kluzké mokré skály, po kterých musíme dolů, nám nedělá vůbec dobře. Urychleně tedy obracíme a protože je jasné, že stejnou cestou to dolů před deštěm nestihneme, rozhodujeme se sjet jednou z úžlabin na svahu hory plnou zmrzlého starého sněhu. Radost má hlavně Vendul, kterou navíc Hláďa přemluvil, ať si ze sandálů vyndá ponožky - ať jí zůstane aspoň něco suchého. A tak jedeme. Svah má opravdu grády, na podrážkách to fičí až vítr studí, tak tak se dole zastavujeme těsně před hranicí kamenného moře. Jím stačíme ujít jěn několik desítek metrů a strhává se bouřka. Sněhovým sjezdem jsme se ale naštěstí dostali pod kritické skalnaté pasáže, takže nakonec promoklí, ale v pořádku dobíháme do stanu a srkáme zbytky teplého čaje.

Ráno scházíme zpět do Eidsbugardenu, s úlevou nacházím Oktávku na svém místě a protože jsme dost vymrzlí a unavení, posouváme se k "sousednímu" jezeru Tyin, kupujeme rybářskou povolenku a dva dny jen tak vegetíme, rybaříme a cajdáme po okolí. Hned prvního dne večer chytáme na kamarádem zapůjčené háčky a prut "Lipno", zakoupený v Brně v zastavárně na Cejlu za 150Kč, nádherného 35cm lososa a připravujeme si tak půlnoční večeři. Dalšího dne pak podnikáme vycházku nalehko k nedalekému místu, popsanému na mapě jako ledovec. Není k němu zaznačená stezka, a tak stoupáme volně snažíce se opět vyhnout sněhovým pasážím. Na mnoha místech bohužel nejde jinak než šplhat nepříliš bezpečnými kamennými moři, v jednom z nich navíc Vendule ujíždí pod nohama dvoumetrová plotna. Přesto však zdoláváme sedlo pod ledovcem, ten je však bohužel zcela zasněžený a tak celkem zklamaní obracíme a alespoň si užíváme adrenalinový sjezd sněhovými úžlabinami. Teprve třetí den pak vyrážíme dolů z hor, bohužel nám asi po pěti kilometrech dochází uprostřed pustiny benzín a tak musím rozkrámařit půl kufru a dolívám z kanystru, zatímco mi prší za krk. Sjíždíme z kopců přes Ovre Ardal a následující dva dny se postupně vracíme zpět do Osla. Přejíždíme Skanzen Sognefjord, v Kaupangeru navštevujeme muzeum lodí, dál přes Sogndalfjoru, Leikanger, Hellu, Vangsnes, na trajektu potkáváme dva čechy ve VW Vestfalia. Kousek za trajektem míjíme na cestě Rusa v pláštěnce, tlačícího nákupní vozík plný věcí s transparentem "ON FOOT ACROSS THE UNIVERSE!". Prý takhle cestuje už posedmé, pokaždé někam jinam, letos z Berlína do Bergenu. Přes zimu pak vydělává na další léto. Ukazuje nám v igelitu zabalené momentky z minulých cest, nakonec se doptává, jak je v Čechách draho ("Kolik eur stojí klobása?") a loučí se. O kus dál okukujeme krásný vyřezávaný dřevěný kostel Hopperstad stavkirke, bohužel autobus Ostraváků zde nepokrytě okukuje nás (zejména mě upoutal neskutečně civějící autobusák v typické autobusácké tmavěmodré vestě, pán ve fialovo-růžovo-modré šusťákovce přibíhající s nataženou rukou volajíc "Nazdar! Nazdar!" a paní, která na místo pozdravu při pohledu na naše auto zvolala prostě jen "To jezdí?!?"). Spíme na blátivé boční cestě kdesi u serpentin nad Sognefjordem, dále pak pokračujeme po silnici č. 13. Mezi Vinje a Vossem zastavujeme u vodopádu Tvindefossen, obědváme u volně přístupného skanzenu Nesheimstunet. Den uzavíráme nekonečným stoupáním serpentinami na náhorní plošinu Hardangervidda, spíme na pusté pláni u malého jezírka u cesty k farmě. Celý další den jedeme deštivým počasím, nedaleko Osla nám pak Hláďa-navigátor "zpestřuje" cestu čtyřicetikilometrovou "zkratkou". Lesy, sem tam baráček u jezírka, nádherná šotolinová cesta tak na jedno auto, kopečky, samé zatáčky, prostě solidní rallye. Dlužno přiznat, že to byla cesta opravdu krásná, zádrhel této zkratky však tkvěl ve včerejší slivovici. Jediná schopná řidička toho dne tak byla Vendul, které však podřazování do kopce v Oktávce moc nejde, zejména je-li třeba podřadit na jedničku (ano Vendul, vím že jsem říkal, že "když se auto hýbe, jednička je TABU!", ale někdy je hold potřeba porušit i ty tabu).

V podvečer konečně přijíždíme do Osla a ubytováváme se v hostelu Anker. Cajdáme po nočním městě, po návratu pak až do jedné hodiny po půlnoci bloumám okolními uličkami a hledám místo, kde bych mohl auto ráno přeparkovat a nemusel platit 250NOK/den. Všechna místa jsou však buď obsazená nebo placená, akorát se na mě lepí opilý chlápek a chce si povídat. Ráno mě tedy čeká druhé kolo hledání místa, už od 7mé hodiny tak znovu brázdím vozem okolní ulice. Naštěstí úplně náhodou objevuji neplacené stání v jednosměrce s volným místem na konci (v řadě aut stojí mimo jiné i krásné poněkud omšelé Volvo cca ze 60's) a jdu zpět do hostelu, kde máme sraz s Hláďou a Vendul. Za chvíli oba přicházejí a vypadají jak po flámu. "Tyvole podemnou spal černoch a v noci začal rapovat ze spaní, mhhmm ... Shut the fuck up, shut the fuck up .. mmhhm ... pak mi začal jezdit rukou po hraně postele, no spal jsem tak možná hodinku".

Přístav v Oslu Kafe to naštěstí jakštakš spravuje a vyrážíme do města, obhlížíme královský palác, pak se rozďelujeme. Hláďa s Vendul okukují park plný soch a dávají si v restauraci škeble, já cajdám po přístavu, jdu do muzea vikingských lodí a na loď Fram. Abychom nemuseli platit další probdělou noc v hostelu, vyrážíme večer pryč z Osla, jedeme se podívat na letiště Gardermoen a po poněkud zdlouhavém hledání noclehu (kdy nás vykázal farmář s farmářkou ze zarostlé meze) stavíme stan v lese u maličké přehrady. Ráno pak vezeme Vendul na letiště a hned zkraje máme štěstí - když chci koupit parkování, přichází k nám nějaká paní a dává nám lístek platný ještě hodinu a půl, který prý taky od někoho dostala.

Doprovázíme Vendul do haly. Sporá slova, nervózní gesta, těkavé pohledy, čekání na odbavení. Mává, pak se ztrácí za bezpečnostními rámy a my jdeme ven k autu. Poprchává, za 15 minut nám končí parkování, ve spáncích je ještě cítit nevyspalá noc z hostelu z Osla. Potřebujeme trochu tepla, potřebujeme kafe, Oktávka má poloprázdnou nádrž. Tachometr ukazuje 2500km od začátku cesty, když kousek za letištěm odbočujeme k benzínce Statoil. Zkončily nám bezstarostné dva týdny cestování, nastává válečná porada a po ní bůh ví ...


Fotogalerie





















































































































Předchozí kapitola: I. Stíháme trajekt

Další kapitola: III. The painters