Octávií Norskem 2008

Mlčky sedíme na benzínce, pijeme kafe z hrnečku zadarmo a poočku se díváme střídavě na nebe a na hodinky, jestli zrovna v tomhle letadle nesedí Vendul. "Tak teď teda jako si začnem hledat tu práci, jo ?!?". Těžko říct, jestli je to spíš otázka nebo výzva. Kafe je dávno studené, cigareta dokouřená. Máme telefon na nějakého farmáře, ozývá se však jen operátor a něco nám Norsky sděluje. Depka.

III. The painters

Konec srandy. Je třeba něco najít a vydělat, pokrýt náklady na cestu sem a něco do zásoby na další benzín na sever. Zkouším volat ještě známému, co v Norsku pracuje v lese, ale nikde nic. Plno Rusů a Poláků. "Už mě to štve rozumíš, mám plno práce, ještě musím makat zadva, abych byl lepší než ti Rusi ... furt musím být v karavanu u jezera rozumíš ...". Rozumíme. Musí to asi být hrozné mít dobře placenou práci a muset být pořád v prostorném karavanu na břehu jezera. Kdepak, není nad kombi a promoklý stan. Nakonec nám ale radí, že máme zkusit továrnu na autodíly v Raufossu, městečku severně od Osla, kde údajně berou lidi k pásu a dobře platí. Je tedy rozhodnuto jet tam a po cestě se namátkou ptát.

Připraveni ! Před nějakým časem se takhle nějak snažili najít práci naši kamarádi, byli však bez auta a také díky tomu prý nakonec přijeli s prázdnou. Sedíce za volantem jsme tedy na tom byli podstatně lépe, přesto všechno ale musím říct, že je to hodně zvláštní pocit jen tak jet a nevědět kam, něco hledat a nevědět pořádně kde. Odbočili jsme tedy na malou okresku a poté se vydali vesničkami, pořád přibližně směřujíce k cca 200km vzdálenému Raufossu, a když jsme projížděli okolo větší farmy, zastavili jsme se a prostě se zeptali, zda nemají nějakou práci. Farma, hřebčín, kravín, farma ... u páté usedlosti je spousta traktorů a dokonce bagr. Jedeme tam a ptáme se již skoro naučenou frází, zda by nebyla nějaká práce, bereme cokoli. "Hmmm ... žeby nějaké natírání ?" ... nad obrovskou červenou stodolou se vzduch tetelí horkem, pootevřenými dvěřmi létají dovnitř vrabci uzobávat z kupky obilí. "Teď je jedna, tak já koupím barvy a dáme si tady sraz ve dvě, ok?". Před dvěma hodinami jsme teprve vysadili Vendul na letišti ... máme práci !

Volnou hodinku využíváme k objíždění okolí a hledáme místo, kde bychom mohli příštích pár týdnů nocovat, po chvíli nacházíme jakštakš plácek v lese u cesty. Zrovna se převlíkáme do pracovního, když přijíždí Polák a dává se s náma do řeči. Chvíli se bavíme, prý kolem rozváží noviny. Nejvíc ale kouká na nás a hlavně na auto a neustále opakujíc "kurwa pierdzel!" se ptá, jestli jsme sem fakt dojeli po ose. Nakonec nám radí hezké místo u řeky s vodopádem, pár kilometrů odsuď, a odjíždí.

Vodopád na řece Leiře je očividně místní atrakce, v červencových hicech je obsypán lidmi. Kousek po proudu řeky je pak pár metrů z cesty parádní místečko, kam se dá zacouvat a postavit stan. Řeka bublá přes kameny, na druhém břehu je fajn tůňka na koupání, z lesa přitéká malinký potůček akorát tak na umytí zubů a ešusu. Toto místo se tak stává naším domovem na následující bezmála měsíc.

Několik dalších dní natíráme velkou červenou stodolu. Práce ubíhá, přes den je pořád hezky, po práci se koupeme přímo na našem místě. Poslední den natíráme bílé lišty štítů a ukazuje se hlavní zádrhel téhle práce (kromě rozgajdaných žebříků, ze kterých jsem měl dlouho panický respekt) - vosy. Vylétávají zrovna tam, kde to potřebujeme natřít. Chvíli s nimi bojujeme, ale přibíhá Karel (náš šéf) a namítá, že nejsme placení za hubení vos ("They never die!") a že to kdyžtak máme nechat nenatřené. Doděláváme stodolu, brousíme a natíráme zahradní nábytek, čistíme okapy, sejeme trávu ... prostě co je zrovna potřeba.

Přestávku v práci využíváme k malému výletu proti proudu řeky Leiry. Jdeme jen tak nalehko v sandálích, chvílemi po kamenech, chvílemi po kolena ve vodě. Za den tak ucházíme jen pár kilometrů, zato ale míjíme dva vodopády a procházíme jiná překrásná místa, kde se jinak než vodou člověk nedostane. K večeru přicházíme k malému jezeru, na jehož konci je hluboká kamenitá tůň chladné vody z přitékajícího potoka. Pár lidí se zde koupe a tak se vracíme kousek zpět a táboříme na opuštěném břehu zarostlém borůvčím. Na kemenech děláme přímo nad vodou oheň, večerní slunce žhne za ostře se rýsujícími korunami borovic, voda dostává cínovou barvu, Norské buřty posypané kořením a omaštěné olejem chutnají skoro jako ty naše ...

Storsjoen Jeden z volných weekendů pak jedeme k 50km vzdálenému jezeru Storsjoen. Po večerní průtrži mračen a dlouhém hledání místa na spaní nakonec táboříme na opuštěném ostrohu mezi dvěma zátočinami, před mračny komárů utíkáme k dýmivému ohni nebo do vody, která snad ještě 100m od břehu sahá stále po pás. Celé dva dny je pak modré nebe a horko jak u nás. Koupání, snídaně, koupání, pohoda, oběd, koupání, kytara, dopisování deníku, koupání, večeře, koupání ... veget.

Jsme zase zpět u Leiry. Venku hřmí, po předním skle tečou proudy vody, pod ním se honí pár zbloudilých mušek. Do kapoty buší déšť, chvílemi se ozve kovová rána a šiška uskočí nabok. Autem voní kafe a nad rozevřenou mapou rostou před očima velké plány ... Trondheim, Lofoty, polární kruh ... Finsko, snad i St. Petersburg. Jsme už přes týden na jednom místě a oba začínáme mít cukání zase se někam posunout.

Práce u Karla nám končí, jeden z jeho zaměstnanců však za námi přijíždí a také by chtěl natřít dům, minimálně další týden tak máme zase co dělat. Zde se však kromě již tradičních vos (se kterými nyní bojujeme vapkou) ukazuje ještě jiná záludnost. Druhého dne natírání z chlápka k našemu zděšení nesměle leze ven, že jde další den na dva měsíce do kriminálu. Ujišťuje nás ale, že to není problém, že všechno zajistí, barvy i peníze a všechno. K večeru pak přijíždí jeho sestra, se kterou prý máme všechno řešit, vypadá celkem věrohodně a po počátečních obavách a všelijakých myšlenkách se tedy přecejen rozhodujeme v práci pokračovat. Vypadalo pak komicky, když jsme se s ním bavili o Norsku jako zemi a on si stěžoval, že mají jen mizivou armádu a téměř žádnou polici. "Je to hrůza, zločinů přibývá, jen tahle naše benzínka za městem už byla tento rok vykradená 3x ... strašné, strašné !". Chlapík byl totiž řidič z povolání a vypadalo to, že s největší pravděpodobností spáchal nějaký větší přestupek, za což podle velmi přísných Norských zákonů mohl klidně jít i do basy. Nakonec tak máme týden práce za naprosté volnosti. Barvy máme schované pod verandou, jezdíme natírat kdy chceme, jednou za dva dny jen k večeru přijede jeho sestra a vybere poštu.

Hotovo ! Jednoho dne po návratu z práce stojí u "našeho místa" Renault Espace s nějakou slečnou. Nevšímavě kolem rutinně couvám zaroh, zatímco slečna nevěřícně kouká s otevřenou pusou. Klube se z ní příjemná Rakušanka Birgit, která už tři měsíce cestuje, chvílemi s přáteli, většinou ale sama. Tohle je jedna z jejich posledních nocí v Norsku, už se vrací domů. Debata nad slivovicí se protahuje téměř do rána, hlavně nám ale druhý den u ranního čaje nad mapami ukazje kde byla a nám se tak rodí plán další cesty. Semtam má i nějaké fotky a do deníčku tak přibývají jména a orientační body.

Je začátek srpna a počasí se nezadržitelně začíná zhoršovat. Ty tam jsou slunné horké dny koupání u Storsjoenu, skoro každý den teď s přestávkami prší, takže jsme někdy schopni natírat jen 4 až 5 hodin. Přesto je za týden konečně vše hotovo a k naší radosti sestra opět přijíždí ve smluvenou hodinu a dokonce i s penězi. Teď máme tak akorát, zaplatili jsme si cestu sem a máme našetřeno na velký kus dál. Máme sice ještě jednu nabídku na další dům (pán nás zastavil na parkovišti u obchodu ... inu, byla to malá vesnička), pokud ale chceme ještě něco vidět za solidního počasí, musíme vyrazit. Naposled se kocháme zářícím bílým čerstvě natřeným domem, Hláďa zkouší trampolínu na zahradě (na které si těsně před odjezdem vyhazuje svoje chabé lyžovací koleno), kupujeme zásoby a u řeky balíme věci. Po téměř měsíci se konečně zase chystáme na cestu !


Fotogalerie























Předchozí kapitola: II. První dva týdny v Norsku

Další kapitola: IV. On the road again