Octávií Norskem 2008

Dobrou půlhodinu se rozmrazuji po ukrutně studené ranní koupeli v Sognefjordu. Po několika kilometrech cesty je pak třeba se přes něj přeplavit a abychom ušetřili za trajekt, lehá si Hláďa dozadu a nechává se doslova zaházet věcma. Když pak po hodině konečně zastavuji na benzínce za přístavem, snaží se po vykutálení zpod spacáků a celt opatrně natáhnout nohy a zatímco nás zvědavě okukuje hlouček lidí, mumlá cosi o skvělém místě pro vylézání z kufru.

V. Na sever !

Klikni pro větší mapu Kafe a odpočinek, Hláďa konečně rozhýbal nohy a tak pokračujeme směr ledovec Jostedalsbreen. Ve Forde kupujeme mapu, po cestě ještě okukujeme vodopád Huldefosset. Ve Skie odbočujeme na silnici č. 5 směr Sogndal a po průjezdu šestikilometrovým tunelem zastavujeme u caffé přímo pod jedním z ledovcových splazů. Zatímco zkoušíme zelenou ledovcovou vodu, skupinka německých seniorů nepokrytě okukuje Octávku, následně nepokrytě okukuje také mojí Flexaret VI. Chabou němčinou zděluji roky výroby, že všechno je richtig a že film je schwarz-weiss. Oba jsme celkem rádi, když skupinka konečně nasedá do autobusu a my pokračujeme do údolí směrem na Fjellstolen, kde na konci cesty u jiného ledovcového splazu necháváme auto, balíme batohy a vyrážíme vstříc ledovci.

Zprvu se jde pastvinami a březovými hájky, za vratkým mostkem přes ledovcovou řeku porost houstne a hájky se mění v podmáčenou březovou džungli. Cvhílemi jde stezka tmavým houštinatým tunelem a znenadání vychází na strženém břehu rozvodněné řeky, takže je třeba obcházet. Kde končí stromy, zjevuje se pod svahem maličká roubená chatka, zde taky končí veškeré čerstvější stopy. Od srubu přechází téměř neznatelná stezka na druhou stranu řeky a od té chvíle vede po úbočí strmých, očividně lavinových svahů. Místy jsou zaváté sněhem, zpod kterého se vykotlaným tunelem dere tající voda, ve vysoké trávě co chvíli zasvítí čerstvě spadlý kámen. Po zdlouhavém hledání jakštakš bezpečného místa na spaní nakonec stavíme stan na velkém zhora placatém a mechem zarostlém kameni, zaklíněném nad soutěskou, jíž se s hučením valí ledovcová voda. Odměnou nám je překrásný výhled dlouhým údolím, jasné noční nebe plné hvězd a okolní skalnaté štíty osvětlené svitem měsíce.

Ráno jdu pro vodu a zjišťuji, že spíme cca 50m od místa, porytého letošní lavinou. Rozházené kameny svítí v čerstvé hlíně, mezi zbytky zmrzlého sněhu obaleného blátem se nesměle derou ven kapradiny. Symbolická stezka vede dál už výhradně jen holými kamennými moři, několikrát je ještě vzata letošní lavinou, až vpodstatě mizí nadobro. Pokračujeme dál směrem k úzkému sedlu, zařezanému mezi skalnaté štíty na konci údolí, poslední půlkilometr prudce stoupáme umrzlým sněhovým splazem. Těsně před sedlem už se dá místy lézt po čtyřech, takže nahoře s úlevou děláme přestávku a obědváme. Na druhé straně se otevírá další údolí, úplně jiné než to předchozí. Hned kousek za sedlem se pod sněhovou plání tvoří jezero tající vody, z něhož odtéká potůček, zurčí skrz kamenné moře obrostlé trávou a mechem. Kde se bere tu se bere stezka. Jako bludištěm se proplétá obrovskými balvany, hned zase vede skrz loučku popás vysoké trávy. Po několika kilometrech se údolí rozšiřuje, stavíme stan na louce u obrovitého puklého kamene. Se soumrakem kolem nás s cinkáním prochází stádo ovcí. Slunce padá za okolní štíty, údolí se halí do šera, až nakonec jen vysoko nahoře uhasínají rudé skály proti temnému nebi.

Ledovec Jostedalsbreen Sbalení nalehko necháváme stan stát a vydáváme se na cestu na ledovec. Nejdříve musíme sejít na konec údolí a jiným údolím pak urazit téměř deset kilometrů proti proudu řeky, míjíme přitom ovčí farmu a několik chat. Téměř hodinu ztrácíme při přechodu hučící ledovcové vody, kterou jsme nakonec s obtížemi a téměř suší přebrodili. Na druhém břehu se však ztrácí stezka, proto se snažíme prodírat nahoru jeřabinovou džunglí na vlastní pěst s vírou, že na ni narazíme. Po hodině lezení počtyřech zvířecími cestičkami se rozhodujeme pro traverz nabok a výstup po kraji koryta ledovcové řeky. Za další dvě hodiny lezení vlhkými skalnatými srázy a kamennými moři jsme konečně téměř nahoře, teprve těsně před vrcholem nacházíme stezku, vysílením padáme do mechu a obědváme. Celkem nám tento 3km dlouhý úsek s převýšením téměř jeden kilometr trval 3.5hod. Stojí to ale zato. Jsme na skalnatém ostrohu, který je ze tří stran obklopen ledovcem. Zezhora přechází plynule ve sněhovou pláň, po jeho obou bocích pak padají do údolí rozpraskané ledovcové splazy, jejichž čela se na hranách srázu drolí. Téměř nadosah ruky se ve sněhu otevírají obrovské pukliny, jejich ledové stěny jsou tmavězelené.

Dolů jdeme již po stezce, sestup trvá nějakých 30 minut. U rozvodněné řeky, kterou opět brodíme zpět, zjišťujeme, že při cestě nahoru jsme stezku minuli asi o 20 metrů. Opět nekonečné údolí a nové stoupání do jiného údolí, kde mezi kameny snad čeká náš stan. Posledních pět kilometrů už jdeme potmě, Hláďa mi utíká s čelovkou a já celou cestu přemýšlím, jestli člověk taky nemá nějaký zvířecí X-tý smysl, díky kterému kupodivu o nic nezakopne, byť vpodstatě nic nevidí. Po třiceti kilometrech chůze konečně padáme před půlnocí do spacáků a těšíme se na zítřejší pospaní. Ráno pro nás však začíná nečekaně brzy, a to v 5:30, za ukrutného lomcování stanem. Budí mě Hláďovy výkřiky "co to je ?!? co to je ?!?", načež v rozespání odpovídám "asi vítr". Ukazuje se však, že kolem našeho stanu proudí stádo koz a jedna obzvláště hladová a zvědavá nám okusuje tyčku v rohu. Než jsme ji zahnali, stačila nám prokousnout tropiko, kanálie jedna. Opět přichází ke slovu kouzelná stříbrná páska.

Balíme a přecházíme sedlem zpět do údolí k autu. Asi hodinu cesty od něj jsme neustálým přelézáním kamenných moří tak unavení, že se pro povzbuzení koupeme v ledovcové řece. K večeru jsme konečně dole, vaříme teplé jídlo a užíváme si suchých lehkých sandálů. Ledovec nad námi co chvíli zahřmí a kus rozdroleného čela se s hukotem sype dolů, bere ssebou kameny a nakonec mizí ve sněhovém tunelu na úpatí svahu. Ještě patnáct minut se nic neděje a pak teprve se tmavězelená řeka prudce zvedá a na doborou půlhodinu ji zaplavuje ledová tříšť.

Starý přístav v Trondheimu Cesta po jižní straně Jostedalsbreenu je placená, takže jedeme na sever po E39 a dále po č. 60. V táhlém serpentinatém stoupání před Utvikem poprvé co mám Octávku vaříme a přehřívá se AC pumpa. Pomáhá chvíle odpočinku a polití pumpy vodou, pokračujeme dál přes Lom a Ottu, kde se napojujeme na E6. Po noci u jezera v NP Dovrefjell přijíždíme druhého dne odpoledne do Trondheimu. Toto třetí největší město Norska je už vlastně docela malinké, ale hodně příjemné. Zvláštností místní údajně nejhezčí katedrály ve Skandinávii je množství různých skřítků, netvorů a příšer, vyvedených hned vedle soch králů a svatých v průčelí. Obejde-li člověk katedrálu dokola, množství potvor v různých detailech kleneb a chrličů téměř vzbuzuje dojem, že katedrála nepatří křesťanům, ale satanistům. Ve starém přístavu pak nacházíme moc příjemnou hospodu-kavárnu se sálem a vyvěšeným programem koncertů. Prostě jako v Brně. K večeru pak Trondheim opouštíme směr sever a po celkem nezvyklém buzeračním úseku E6 (na 20ti kilometrech 2x mýtné, 5x radar) spíme v lese za Steinkjerem.

Hrneme si to takhle vesele lesama směr Snasa, levá zatáčka na vršku kopce, náklaďák se dřevem v protisměru ... záblesk a rána a z předního skla je mozaika o tisíci a jednom kousku. Okamžitě stahuju okýnko a s vykloněnou hlavou dojíždím k odbočce na pole. Ve skle to praská a větší kusy se nemilosrdně dělí na menší a menší a zase menší střípky. Jsme bez předního skla. V zimních čepicích, brýlích a kabátech dojíždíme do Snasy a v knihovně přes internet zařizuju s mamčou poslání nového skla z mých zásob doma. Protože se ale musíme někde zašít, než sklo dojde, zbytek dne brázdíme kraj v okolí a hledáme nějaké místo na spaní. Nakonec úplně náhodou nacházíme osamocený rybářský přístřešek zašitý v lesích u řeky Jorstadelva. Ohniště, gril, v přístřešku je dokonce i starý gauč. K večeru přijíždí skupinka rybářů, vysekávají břeh řeky (příprava na sezónu rybolovu táhnoucích lososů) a zvou nás k ohni. Můžeme prý zůstat jak dlouho potřebujeme, jeden z nich se později dokonce vrací a dováží nám dva pytle suchého dřeva a petrolejku. Prošedivělý farmář, rybář a místní učitel angličtiny, Bjorn II.

Na břehu řeky Jorstadelva Následující dny vegetíme u řeky, couráme po okolních lesích, kutíme všechno možné kolem auta. Dvakrát se po proudu řeky objevuje los, třetí den jdeme na čekanou a nic. Hláďa vyřezává sošku Torra (nejvyššího Norského pohanského bůžka), kterou díky neblahé příhodě se sklem pravidelně uctíváme políváním slivovicí a podkuřováním vonných tyčinek. Přesto se však nedaří nové sklo zaslat z ČR - balík je pro Českou Poštu moc veliký - a tak se nakonec snažíme jej sehnat zde v Norsku. Už už se chystáme místo skla dát plexisklo, díky Rancherovi (www.spartaky.cz) však nakonec kontaktujeme předsedu Norského Škoda klubu Tore H. Bratlieho, se kterým vše domlouváme. Tore (povšimněme si "náhodné" shody Torr a Tore ... prý to nic neznamená, ale my víme svoje a sošku od té chvíle políváme a podkuřujeme ještě víc než doposud) nám hned druhý den zasílá jedno své náhradní sklo, když se jej ptám na cenu, jen odvětí "zapomeň na cenu, zapomeň na peníze, zapomeň na všechno. Je mi ctí pomoct Čechům s Octávkou, je to paráda, že jste sem dojeli. Příště to můžu být já, kdo bude potřebovat pomoc". Zapomenout na cenu nakonec znamná, že Tore za nás hradí i poštovné. Posílá mi navíc SMSky, kde se zrovna balík nachází a tak jednoho rána, přesně týden od rozbití, pípá mobil u ranního kafe dobrou zprávu - "Sklo dorazilo na vaši poštu. Tore.". Na balíku je adresa odesílatele Gjovik, město, kterým jsme projížděli druhý den po příjezdu do Norska ...

Celkem jsem bez předního skla najezdil téměř 150km (hledání spaní, nákupy, ježdění na internet). Je pravda, že je to taky romantika svého druhu (zejména když prší) a např. mávání na překvapené lidi kolem skrz díru po skle je fakt zážitek, přesto jsme si ale první jízdu v plné parádě bezezbytku užili. Po cestě se ještě stavujeme na farmě u Bjorna II. a pak už pokračujeme na sever po E6. Po noclehu před Trofors se druhý den vydáváme na krátký výlet nalehko na horu Hatten. Jsou však nízké mraky a poprchává, takže z nádherného výhledu na pohraniční hory Švédska nemáme nic. Po cestě zpět se navíc strhává solidní průtrž a do auta tak přicházíme durch.

Polární kruh Dopolední sluníčko nás provází na cestě přes Grong a dál směr Mo-i-Rana a Saltfjelet, sušíme boty a vyprané oblečení na střeše. Oba jsme dnes trochu nervózní ... "Ještě 100km!", zubí se Hláďa nad mapou. Včera se přetočil tachometr, je to trochu nezvyk najednou počítat stovky místo desetitisíců. "Ještě 20km!!". 30.8.2008 v 16:12, po 5014 ujetých kilometrech, dosahujeme 66° 33´ - polárního kruhu. Procházíme suvenýry, děláme fotky, posíláme pohledy.

Když jsem Oktávku viděl poprvé, v garáži v Suchdole nad Odrou, s vylitým olejem pod motorem a diagonálkama zliskanýma na plátno, nikdy mě nenapadlo, že jednou dojedu až sem. A teď tady stála uprostřed pustiny, v ukrutném větru, vedle dvou naleštěných Chevroletů. Pocit úcty ke 40 let starému vozu. Pocit obdivu k pánům konstruktérům let šedesátých. Pocit vlastní neporazitelnosti. Na pár okamžiků ti patří svět ...


Fotogalerie








































































Předchozí kapitola: IV. On the road again

Další kapitola: VI. Lofoty