Octávií Norskem 2008

Na večerním trajektu z Bodo do Moskenes vládne pohoda. Kdekdo podřimuje, v koutku se baví skupinka řidičů kamiónů, pár lidí srká kafe u baru. Sedíme sami na palubě a přes ukrutný vítr popíjíme pivo a sledujeme, jak v dálce mizí silueta pobřeží osvícená pohasínajícím sluncem. Žhnoucí obzor temní a pod hradbou mraků se z oparu rýsuje rozeklaná křivka skalnatých Lofotských hor, na jejichž úpatí se téměř neznatelně mihotá několik světýlek.

VI. Lofoty

Lofotské hory Je už tma, když opuštíme trajekt a vyrážíme z přístavu. Špatně se hledá nocleh, pobřeží je lemováno domy, za kterými se hned zvedají hory. Nakonec však nacházíme flíček trávy kosek od cesty, u vyhořelého stavení. Přidáváme se tak k německému cyklistovi a australské holce, kteří zde již mají postavený stan. Ráno kupujeme mapu hor, auto necháváme na plácku u místní školy a vyrážíme vzhůru směr Munkebu. Stezka stoupá kolem mnoha jezer a jezírek, dole je stále vidět moře, které jakoby se propadalo níž a níž. Podnikáme krátký výšlap polehku na kamenitý vrchol nad Dupfjorden. Je nádherné počasí, fjord hraje barvami od tmavě modré až po světle zelenou, na jeho konci kotví bílá loďka u červené chatičky. V dálce se moře ztrácí v mlžném oparu, kolem dokola pak jen hory a zase hory - první okouzlení nad Lofotskými sceneriemi. K večeru přicházíme k opuštěné Munkebu. Je zamčená a tak jen nakukujeme okny a tiše závidíme ... kamínka, kuchyňka, postele s peřinami, vše ve dřevě. Na to, že odříznutá v horách a dá se k ní jen pěšky, je skvěle vybavená, uklizená a celkově vypadá, jako by ji včera postavili. Krajina kolem je tak členitá a posetá kameny, že nám trvá dobrou půlhodinu, než nalézáme malé místečko pro stan. Vaříme večeři, zatímco slunce zapadá za mohutný hřeben, na jehož konci se jako zub tyčí Hermannsdalstinden - náš zítřejší cíl.

Ráno nás slunce vítá do pravého vrcholového dne ! Obloha modrá kam až oko dohlédne, nefouká. Sbalení nalehko opouštíme stan a klesáme k plesu pod chatou. Pak opět kamenitou stezkou nahoru, přes vlhké sedýlko se zbytky sněhu k dalšímu plesu, na jehož břehu stojí maličký srub. Za ním se stezka vine docela nepříjemným traverzem po úbočí skály, po strmém hřebínku s provazy vylézáme na planinu, jejíž jedna strana je doslova ukousnutá strmým srázem, pod nímž se v hloubce černá hladina jezera. Jsme již celkem blízko k vrcholu a počasí vypadá stálé, necháváme tedy za kamenem část výstroje a dál stoupáme úzkým hřebínkem. Jeho pravá strana padá téměř kolmo ke hladině fjordu nějakých 500m níž, je odsuď nádherný výhled na panorama špičatých skalnatých hor okolo, z tmavé hlubiny děsně fouká. Poslední úsek cesty lezeme kamenným mořem a následně již jen po sklále, samotný vrchol je jakoby tvořen hromadou balvanů nasypaných na sebe. Úplně na špici se pak tyčí ten největší, na němž je postaven mužík. Hermannsdalstinden Balancování na ploše půl metru čtverečního je zpočátku nepříjemné, výhled okolo však stojí zato. Na západ padá sráz 1029m dolů přímo do moře, na sever se až na obzor táhnou skalnaté vršky hor, mezi nimiž místy svítí hladiny fjordů a jezer a po nichž se plazí stíny mraků. Na východ je široký výhled nejbližším fjordem, na jehož konci se otevírá volné moře. Na jih se hory zužují do jakési špice, která končí opět volným mořem - jsme na jižním cípu nejjižnějšího obydleného Lofotského ostrova (Moskenesoy). V dáli pak z moře čouhají tmavé skály menších neobydlených ostrůvků. Ležím na hraně nad srázem, nad kameny se vzduch tetelí, hluboko dole v dálce se třpytí zpěněná hladina moře, velmi tichounce sem doléhá šum bříboje. Zcela opuštěný vrchol Hermannsdalstinden není ani zdaleka nejvyšší, na který jsem kdy vylezl, rozhodně je však jeden z nejhezčích (jestli ne přímo nejhezčí). Povahou hor okolo a mořem v dáli, které ještě umocňuje dojem prostoru, je to v rámci našich suchozemských středoevropských měřítek zcela nevšední zážitek.

Další den se po cestě zpět dolů ještě bez batohů vydáváme na menší vršek přímo nad Moskenes a poté již za nádherného počasí a chvílemi téměř vedra slézáme k Oktávce. Jedeme ještě kousek na jih do rybářské vesničky A, je však již podvečer a tak oba svorně unaveni předchozím výletem táboříme na plácku u moře nad malým útesem. Zatímco se smráká, sedíme opřeni v závětří o vyhřátou skálu a sledujeme hejna racků a bílou tečku trajektu, ztrácející se více a více na jih. Teprve druhý den pak pořádně procházíme vesničku, navštevujeme muzeum lovu tresek a jako praví drsňáci ochutnáváme sušenou tresku (brrr) a olej z tresčích jater (brrrrrrrr). Teprve pak se vydáváme na cestu a pomalu projíždíme Lofotami po E10 na sever. Na pláži u Flakstadu nachází Hláďa mrtvého tuleně, někde za Vatvollem spíme u cesty. Prší, je zima, komáři jsou zpět.


Fotogalerie








































Předchozí kapitola: V. Na sever !

Další kapitola: VII. Na jih !