Prší, je zima. Obyčejný most u křižovatky Narvik - Harstadt ale i tak stojí za zastávku, teprve poté slavnostním vyhlídkovým tempem přejíždíme tento nejsevernější bod naší cesty. Je mi, jako bych se vracel v neděli z vandru, a tak se radši kocháme čerstvě zasněženými vrcholky hor a v živé debatě na téma "tornáda versus mosty" dočista přejíždíme odbočku do Švédska a najednou se ocitáme na předměstí Narviku.

VII. Na jih !

U odbočky stojí dva stopaři. První stopaři za celou cestu ! Nejprve jen projíždíme kolem, museli bychom přeházet celý zadek - máme sklopené sedadla. Nakonec ale nadšení vítězí a vracíme se. "Nazdar kluci, kde se tu berete ?". Kluk a holka z Prahy zírají na auto. Během dvaceti kilometrů na hranice se projevuje, že jsme už dva měsíce s Hláďou stále jen sami a nemáme si s kým pořádně pokecat. Jeden přes druhého na Pražáky chrlíme historku za historkou, s patřičnou ležérností vyprávíme o nástrahách silnic, o divočině hor, s nadhledem větrem ošlehaných cestovatelů líčíme krásy drsného severního kraje. Na hranicích je pak z vyhřátého auta vysazujeme do studené pustiny čerstvě zasněžených pohraničních hor, dáváme po kalíšku slivovice a loučíme se. Skoro je nám jich líto, je začátek září a na pohodové vandrování to už v těchhle zeměpisných šířkách moc není.

Míjíme pár domů za hranicí a noříme se do nekonečné severošvédské placky. Mimoděk si vzpomínám na slova Bjorna v Dánsku "jeďte do Švédska, to je pustina!". Krajina je rovinatější a rovinatější, kolem nic než nízké oškubané stromky a mokřady. Bába a děda s kvérama, mrtvý sob na kraji silnice. Hodina jízdy planinou, pak benzínka, další hodina opět nic. Na 10km se silnice E10 mění v polňačku sypanou štěrkem. Po zážitku s předním sklem jen zoufale hledím vstříc každému autu, řítícímu se kolem nás jako by se nechumelilo. K večeru přijíždíme k podivné pahorkatině ... ukazuje se, že jsou to haldy před hornickým městečkem Kiruna. Mám pocit, že ráno auto rozjedu, zařadím čtyřku, nastavím ruční plyn a celý den pohybuju volantem centimetr sem tam. Večer zastavím a jdem stavět stan.

A tak sedíme u ohně někde uprostřed Švédského borového lesa, pečeme maso a popíjíme ještě Norské pivo - slavíme dva měsíce na cestě - a na jasném nebi se světlý pruh nad obzorem náhle začně měnit, pohybuje se, až konečně se přes půl obzoru spustí zelený světélkující závoj, mění se, sype se dolů, mizí a zase se objevuje, nejprve nesměle, pak ale v plné kráse ... až po pěti minutách mizí. Na autě je jinovatka, my stojíme zmrzlí uprostřed lesa a s očima vlhkýma (snad tou zimou) pozorujeme polární záři.

Ráno s hrůzou zjišťuji, že v nádržce na brzdovou kapalinu je slabá půlka. Protože jsme z lesa jeli kalužemi, není navíc vidět, která brzda teče. Ještě půl dne tak jedeme, než konečně zastavujeme na odpočívadle a nastává dělba práce - Hláďa vaří oběd, já repasuju levé zadní prasátko. Za hodinku a půl je vše hotovo, Oktávka brzdí jak divá a smaženice z všudypřítomných hub voní na stole. A zase nekonečné roviny, stále stejný obzor les, cesta, les. Monotónní hučení motoru, 3250 ot./min., 85°C, 14.3V. Jen kilometry ubíhají ... 50 .. 100 .. 200. U Haparandy překračujeme hranice do Finska a jedeme dál na Kemi, Oulu a Kaiaani. Od té doby, co jsem natankoval ve Švédsku, cuká motor. Když beru už několikátou plnou nádrž ve Finsku a stále cuká, nastává jednoho rána v lese hledání závady. Rozborka a vyčištění karburátoru však nepomáhá a tak už 500km jedeme s povytaženým sytičem. To jediné pomáhá a ačkoli nám tím spotřeba stoupá o půl litru, v autě se dá alespoň vydržet.

Další noc spíme u kamaráda v Joensuu, a dále pokračujeme na jih. Navštěvujeme středověký hrad Olavlinna a šílené panoptikum soch Patsaspuisto na zahradě starého mládence u ruských hranic. Míjíme desetikilometrovou kolonu ruských kamionů u odbočky na Světogorsk a konečně přijíždíme do Lappeenranty. Následující týden tak trávíme u kamarádky s přítelem, kteří nás systematicky zasvěcují do finské kultury. Finský hokej, finská sauna, tradiční finské jídlo a finské rybí speciality. A samozřejmě finské pití, pité pofinsku. Po dvou měsících jsme tak opět drželi v ruce příbor a spali v posteli.

Další zastávkou jsou Helsinky, kromě několika místních pamětihodností a pevnosti Suomenlinna nešlo nenavštívit také proslulé restaurace Zetor a Vltava. Rozpačité pocity mě provázely, když jsme se pak s večerem nalodili na trajekt, po měsíci a půl dali sbohem skandinávii a vypluli vstříc domovu. Chvíli mi trvalo si uvědomit, že nejsme v Brně na Zvonařce ale v Tallinu, když jsme se pár minut po půlnoci celí ospalí vylodili. Hned na kraji města nás však probral nečekaný šok - zastavili jsme dvěma stopařkám a ty nás odmítly. Zřejmě sehrála roli pokročilá noční hodina, podivný vzhled vozu, divoký vous spolujezdce a nevalné vzezření ospalého řidiče. Nicméně Hláďu to opravdu vzalo a celou další hodinu, kdy jsme ujížděli tichou estonskou nocí, s ním nebylo kloudné řeči. A tak jsme se nad ránem zašili na malinký plácek hluboko do lesa a myslíce na to, že za pár dní budeme možná doma, konečně znaveně usnuli.

Fotogalerie

Předchozí kapitola: VI. Lofoty

Další kapitola: VIII. Z podzimu do babího léta