Octávií Norskem 2008

"Jseš zhýčkaný Norskem tyvole, to není Rusko ani balkán, prostě to tu vypadá jak u nás ...", odvětil Hláďa na můj udivený pohled z okýnka a poznámky doprovázené kroucením hlavou. Přejeli jsme hranice do Lotyšska a já si nemohl pomoct - cítil jsem se jak tenkrát na Ukrajině. Asi má pravdu, jedem prostě jen domů ...

VIII. Z podzimu do babího léta

Klikni pro větší mapu Cesty se zhoršují, co chvíli je v širých zarostlých lánech vidět opuštěná budova, stodola, kravín. Po měsících skandinávské umírněnosti a ohleduplnosti si nemohu zvyknout na lotyšský styl řízení. Naprosto hazardní a agresivní předjíždění, objíždění kudy to jde, vytlačování do odstavného pruhu, pokud člověk včas sám neuhne. Předjíždí nás bílý Opel s SPZtkou "666 ADT". Po patnácti kilometrech zastavujeme u benzínky ... v příkopě leží cyklista, z kola je vrtule, onen Opel stojí se zkrvaveným rozbitým předkem na krajnici.

Silnice E67 chvílemi vede těsně po pobřeží Baltu a na mnoha místech svádí k procházce po nádherné písečné pláži lemované borovým lesem, teprve před Rigou uhýbá dál od moře. Podle mapy to vypadá, že se hlavní město dá objet, rozhodujeme se ale, že by byla škoda jej nepoznat alespoň z auta. Jen co vjíždíme na předměstí, nevím, jestli tohoto rozhodnutí litovat a nadávat nebo jestli se radši smát, plně se ponořit do víru neskutečného provozu a užívat si tuto šílenou rallye. Kdo nezažil, nepochopí. Absolutní chaos, prakticky bezvýznamné značení na silnici. Typický přístup Lotyškého řidiče - "silnice je široká na 4 auta, takže se musí prostě vlézt 4 auta. Že někdo namaloval na silnici nějaké čáry, odbočovací pruhy, zebry nebo nějakou plnou čáru mě nezajímá". Divoké před-ob-v-jíždění kohokoli kamkoli, způsobené zejména náhodně se objevujícími a zase bez varování mizícími pruhy. Do toho trolejbusy, tramvaje, taxíky s pomačkanými nárazníky ... potácející se pán s poloprázdnou lahví, stojící na zastávce. Naštěstí není tak těžké si na tuhle prasečinu zvyknout, takže za chvíli už mám styl k nerozeznání od domacích a kupodivu celkem plynule a bez nehody projíždíme centrem a cedule nás navádějí na výpadovku, kde nás tento obrovský chaos vyplivuje vstříc volné silnici. Ujíždíme po A8 směr Jeglava, asi na půl cesty táboříme v lese na krásném plácku pod košatými borovicemi. Sedíme potmě na střeše, popíjíme víno ... ve vzduchu je cítit začínající podzim a nejistotu návratu.

Poprvé od Švédska, po téměř tisíci kilometrech, přestává sám od sebe cukat motor. Oktávka si jen vrní po Litevských dálnicích širokých jak letiště a já si tak vduchu říkám, jestli se závada "sama opravila" (úsada na ventilu nebo v karburátoru ?) nebo je to ticho před definitivní smrtí nějaké součástky v motoru. Oktávka ale naštěstí vrní dál a dál, zastavujeme se u Križiu kalnas (Hora křížů) a ve Vilniusu. Před Kalvarií nás zastavuje policista. Tušíce problémy, beru mu první slovo a radostně volám "Zdrástvujtě!" (nevím proč, ale automaticky začínám rusky). "Zdrastvujtě. Katoryj god eta mašina ?" - "1965. Jechajem iz Norwegie. 8000km !". Podařilo se mi odepnout pás a začínám hledat doklady, zatímco policista kulí oči. "Z Norwegie ? Što tam ?" - "Gory." - "Gory ???". Právě jsem nahmatal tašku s dokladama. "No charašo, jeď.", salutuje kroutíc hlavou.

Přejíždíme hranici a vítá nás nekonečná rovina rzecipospolitej polskiej. První český kamión - chlapík veze dřevo z Ruska a říznou severomoravštinou nám říká, že jsme blázni. Hurá, jsme skoro doma ! Dál a dál na jih, nocleh u jezera, bloudění chaoticky značenými výpadovkami Warszavy. Navštěvujeme solné doly Wieliczka u Krakowa a fičíme směr Bialsko-Biala. V ponurém deštivém podvečeru překračujeme 21.9. v 18:30 hranici v Českém Těšíně. V Ostravě-Porubě, 33km od domova, po téměř 9000km, chytáme defekt levého zadního kola. V nevlídné lijavé tmě měním rezervu a teprve ve 20:45 projíždíme kolem cedule OPAVA. Odjezd do Brna necháváme až na další den, vrháme se do kruhu kamarádů a oslavujeme příjezd ... jsme doma !


Fotogalerie













Předchozí kapitola: VII. Na jih !

Cesta v datech




Octávií Norskem 2008

A tak končí téměř tříměsíční putování dvou kamarádů a stařičké Škodovky. Slušelo by jí obrovské poděkování, že to všechno tak dobře zvládla. Daleko větší poděkování ale patří Hláďovi, který to zvládl se mnou. On, socializace sama, cestovat tak dlouho vedvojko na místě spolujezdce ... díky.

Tyto stránky budiž vyjádřením potřeby autora podělit se s ostatními o své zážitky a pocity. Budiž snahou říci, že cestovat se dá mnoha způsoby a ač tvé příhody mají daleko k adrenalinu, vždy jen na Tobě záleží, zažiješ-li nudnou dovolenou nebo něco víc. Budiž snahou zakřičet "Ono to jde!". A ač zážitek je nesdělitelný, budiž snahou nadchnout ...